Magie mobilních displejů tajemství a mýtů zbavená (blogpost)

Pokud zabřednete do technických specifikací tabletů a telefonů, jednou z nejdůležitějších položek je displej. Mezi běžnou veřejností však stále trvá obdobná situace jako u notebooků - málokdo se o displej zajímá do takové míry, aby ovlivnil výběr konkrétního modelu. Mnohdy přichází zklamání z nevyhovujícího displeje, který je nejexponovanější hardwarovou komponentou. 

Na druhou stranu je třeba pokárat výrobce, kteří tomu pomáhají. Viníkem je především stále se stupňující zmatenost marketingových názvů jednotlivých technologií použitých při výrobě. Zanedlouho se klidně můžeme setkat s displejem Super Magic Angle Turbo Plus, i když to bude úplně normální TNko s mírně vylepšenou povrchovou vrstvou. Pokud si něco takového přečte laik, musí po takovém modelu sáhnout všemi deseti.

V případě, že se potencionální zákazník rozhodne pro podrobnější průzkum, pravděpodobně narazí na recenze na stovkách odborných serverů, které se věnují všemu možnému od vrzajících plastů, přes systémové barvičky až po přibalené samolepky. Kvalita displeje je ale většinou odbyta několika málo řádky, kde se dočtete maximálně to, že černá je černější než obvykle a papírovou hodnotu rozlišení. V parametrech to naštěstí doplní ještě technologie displeje, ze které se dá udělat alespoň přibližný obrázek o tom, jakou kvalitu můžete očekávat. Tedy v případě, že používaná označení a zkratky umíte převést do běžné řeči. A právě používaným technologiím by se měl článek z velké části věnovat.

AMOLED je sexy, nebo ne?

Technologii OLED jako takové se věnovat nebudu, plně postačí otevření Wikipedie, ze které lze snadno pochopit základní principy. Nebudu se věnovat ani pasivním PMOLED displejům, které se sice objevili třeba v MP3 přehrávačích nebo jako vnější displeje véček, dnes však najdete v telefonech pouze OLED displeje s aktivní matricí. Právě AMOLED displeje jsou jednou z nejkontroverznějších součástí nových smartphonů několika posledních let. 

Především v laboratořích Samsungu začalo postupně vznikat hned několik typů AMOLED displejů. Tím prvním byl Super AMOLED, který nabídnul především tenčí dotykovou vrstvu (0,0001 mm) a z displejů se vytratila běžná "vodová" vrstva. Tím došlo k notnému zvýraznění barev (neplést s více reálnými barvami), displeje se staly méně náchylné na odrazy a lépe čitelné na slunci. Rovněž došlo k posunu v citlivosti dotykového ovládání.

Na druhou stranu si však Samsung celkem nešetrně pohrál se základní RGB matricí, která je běžnou u ostatních typů panelů. V ní je každý pixel tvořen třemi subpixely standardního barevného modelu RGB - tedy červenou, zelenou a modrou. V Jížní Koreji se poprvé odhodlali k použití tzv. Pentile matrice. Technologii získal Samsung v roce 2008 po finanční injekci do společnosti Clairvoyante a následně se rozhodl pro vlastní vývoj. 

Pokud pomineme Pentile typu RGBW, která k základním třem barvám přidává ještě bílý subpixel pro dosažení vyššího jasu a z telefonů ji najdete třeba v Motorole Atrix 4G, zpravidla se jedná o Pentile typu RGBG. Není moc těžké odvodit, z čeho se jednotlivé pixely skládají. Na střídačku se mění obrazové body, které jsou tvořeny červeným a zeleným subpixelem s pixely, které tvoří subpixely modré a zelené. Ostatně ilustrační obrázek je všeříkající. Poprvé byl Super AMOLED s Pentile matricí použit v Samsungu Wave s Badou.

Pentile matrice

Tento typ matrice s sebou přináší několik neduhů, které můžete poměrně snadno zpozorovat. Jako první se samozřejmě nabízí menší jemnost displeje, která by celkem logicky měla být způsobena menším počtem subpixelů. Nelze však říci, že je to platným pravidlem pro každý displej s Pentile. Tento nedostatek poměrně snadno zamaskuje vyšší rozlišení (které se navíc lépe vyjímá ve specifikacích). Změny však lze pozorovat ve vyhlazení písma a drobnějších detailech u některých specifických kombinací barev. Typicky se jedná o světlé písmo na tmavém pozadí, které způsobí namodralý, neostrý nádech písma. Naopak pokud zobrazíte bílé písmo na tmavě modrém pozadí, okraje začnou zelenat. Tuto vadu už vysoké rozlišení nezamaskuje.

Pentile: buzzword nebo problém?

Dalším problémem, kterým trpí všechny displeje AMOLED (o to více ty s Pentile), je znatelné zabarvování do zelených odstínů při pozorování ze strany. To vychází právě z kombinace OLED a tenké dotykové vrstvy. Naneštěstí nemusí být pozorovací úhly nijak extrémní, aby se tento problém projevil. Zlí jazykové se pravidelně nechávají slyšet, že na AMOLED displeji nelze zobrazit reálné barvy. Nutno přiznat, že při pozorování z úhlu mají bez pochyby pravdu.

Pokud se výrobce rozhodne, že použije AMOLED displej, Pentile matrici a přidá polarizovanou vrstvu pro eliminování odrazů světla, je na problémy zaděláno. To se naposled povedlo Nokii u Lumie 800, respektive u N9. I když si skvěle počtete i na přímém slunci, na displeji nikdy nepotkáte bílou barvu. Nedávno ohlášená Lumia 900 již naštěstí má mít displej bez Pentile.

Polarizovaný displej Nokie Lumie 800

Pokud se vám barvy výrazné barvy těchto displejů líbí, doporučuji sáhnout po modelu se standardní matricí. Ty označuje Samsung jako Super AMOLED Plus a najdete jej třeba v Samsungu Galaxy S II nebo Galaxy Tabu 7.7.

Nesmrtelné LCD

I když je to věc subjektivního vnímání a názoru, barvy zobrazované AMOLED displeji obecně nejsou považovány za nejreálnější. Proto velká část uživatelů upřednostňuje klasické LCD displeje.

Na rozdíl od OLED panelů, které nepotřebují separátní podsvícení (obrazové body svítí samy o sobě), jsou panely s tekutými krystaly závislé na podsvětlovacích diodách. Ve většině případů se setkáte s řadou diod u některého z okrajů. Například u prvního iPhonu to byla řada šesti diod u spodního okraje. Novější telefony a tablety využívají většinou řady dvě u protilehlých stran displeje.

I díky této vlastnosti je mnohem snazší a méně nákladnější dosáhnout výraznějšího podsvícení, tedy vyššího maximálního jasu displeje. Dobře patrné to je při srovnání panelů Super LCD (Samsung) či Nova LCD (LG) s AMOLED displeji. I tato vlastnost přispívá k mnohem lepší čitelnosti na slunci i bez použití následné polarizační vrstvy.

Samozřejmě nesmíme zapomenout na iPhone 4 s jeho Retinou. Ten používá technologii IPS a nejdůležitějším je jeho rozlišení 960 × 540 pixelů. Na rozdíl od Super AMOLED HD, který použil Samsung v Galaxy Nexusu, má standardní matrici a nesetkáte se s vadami této technologie. Pokud bych měl subjektivně posoudit kvality displejů, pak můj hlas dostane právě Retina.

Retinu slibuje Apple i do iPadu 3, který by měl být představen v průběhu tohoto měsíce. Nejpravděpodobnější rozlišení je 2048 × 1536. 

Ještě se na okamžik vrátím k úvodní paralele mobilních displejů s displeji v noteboocích. Je zajímavé sledovat překotný vývoj displejů v tabletech a smartphonech a přetrvávající stagnaci neustále se vracejícího TN v noteboocích. Zatímco v tabletech už najdete perfektní displeje s IPS s mnohem reálnějšími barvami a skvělými pozorovacími úhly (viz. recenze Asusu Transformer Prime na straně), u notebooku se stále trápíme s TN. I v roce 2012, kdy je výroba LCD panelu několikanásobně levnější, než před několika roky, stále hledáme u notebooků polohu displeje, ve které by byly barvy na celém displeji stejné.

I když to není nic nového, znovu zopakuji, že věřit marketingovým názvům není rozumné. A už vůbec se jimi řídit při nákupu. Snad vás krátké shrnutí alespoň trochu zasvětilo do tajů mobilních displejů.